Taky už vám někdo řekl: ,,Nedokážeš být zodpovědný za své činy, tak všechno svádíš na Boha." ?

V mladším školním věku, jsem Boha vnímala spíše, jak to říci "citově". Tvrdá realita čtvrtého ročníku na gymplu v podobě filosofie mě donutila se zamýšlet nad věcmi více z racionálního hlediska. Najednou člověk začíná srovnávat, co říkají v kostele a co se dozví ve školní lavici. Snaží se věci dávat dohromady, propojovat či kriticky hodnotit. Hledá pravdu. Dívá se na otázky víry z pohledu svých nevěřících spolužáků. Poslouchá našeho skvělého pana učitele, který se snaží udržet neutrální roli a vy jen chabě odhadujete, na které straně stojí. Sledujete jeho pohled, který vždy spočine na vás, když se objeví otázka ohledně víry.

Pár dní před maturitou, do toho přijímačky a člověk má pocit, jestli se svět nezbláznil. Přemýšlí nad budoucností, co od něj očekává rodina, přátelé, co od sebe očekává sám. A hlavně - co ode mně očekává Bůh?

Stále čekáte na odpověď a ono nic. O, jak typické. Stojíte na křižovatce. Důvěřovat sobě? Jemu?

Co je teď jednoduší - odevzdat svůj život do rukou Bohu? Opravdu na něj "hodím" zodpovědnost jen tak? Protože se mi to hodí?

Tak jestli je to tak jednoduché, tak proč se toho bojím?

Lidé, kteří Bohu dokáží plně důvěřovat, jsou mým velkým příkladem. Vyrovnanost, pokora a dobrota vítězí nad strachem a přetvářkou. Jestli je toto zbabělost, tak nevím, do jakého světa jsem se to narodila.

Jestli za něco našemu panu učiteli musím poděkovat, tak za to, že mě utvrdil v přesvědčení, že víra dává mému životu smysl. Nebojím se, když mi občas na mysli vytanou myšlenky, které by mohly ovlivnit můj přístup k Bohu. Naopak, jsou signálem, že má víra stále zůstává živá. Přece bychom nikdo nechtěli zamrznout na jednom místě?

,,Není pravé víry bez chvění." (Tomáš Halík)

Přeji krásný den :)