Další mrazivý den. Kam až oko dohlédne se rozprostírá bílý povlak sněhu s kombinací zamrzlých kaluží. V naprostém tichu jde slyšet můj zrychlený dech, při výstupu na kopec. Půjdu ještě dlouho? Hlavou se mi hemží myšlenky rychlostí větru. Až je to několik měsíců. Proč se toho pořád nedokáži zbavit? Toho pocitu prázdnoty? Užírá mě to. Proč se z věcí kolem sebe nedokáži radovat tak jako dřív? Jsem naplněná tak akorát pocitem zmatenosti.

Každý den se začínám znova. Modlitbou, četbou křesťanských knih, dobrými skutky, úsměvem. A cítím se stejně prázdná. Kde mám čerpat? Nabrat síly? I účast na mši svaté mé srdce nechává čekat na pocit plnosti. I svatá zpověď. To nemůže být možné. Vždyť všechny tyto svátosti mě vždy nabíjeli neuvěřitelnou energií! Co to mám teď  za období?

Uf! Už jsem nahoře. Jediný pohled na kapličku Panny Marie mi otevírá ústa k modlitbě: ,,Panno Maria, prosím přimluv se za mě!"

Půlnoční mše ..

,,Co bych ti měla dát malý Ježíšku k narozeninám? Víš, moc ti toho dát nemohu, ale chci ti darovat vše co mám .. ale co ti můžu nabídnout, když všechno dobré pochází od tebe? Kromě toho, co jsi mi dal mám pouze nedostatky. Proto chci obětovat tu téměř pěti měsíční prázdnotu, kdy jsem se tě zoufale snažila držet. Vím, že jsi byl všude se mnou, ale byla jsem podrobena zkoušce vůle. Vůle byla to jediné, co mi zůstalo. Všechny city - radost, láska, .. byly zastaveny, v mém duchovním životě, na neurčitou dobu. To je to jediné, co ti mohu dát. To je můj dárek pro Tebe."

Později ...

A ty? Ač jsem žádné narozeniny neměla, jsi mi dal ten nejlepší dárek. Dal jsi mi sebe. Pocit volnosti, radosti a lásky. Už se zase cítím naplněná Tvým Duchem, když odcházím z Božího domu. Už zase mám co dát ostatním.

Děkuji Ti ..