,,Jakou daň platím za víru?"

otázka, kterou si položil můj spolužák. Ani nevím, v jakým smyslu to myslel. Avšak vnuklo mi to pár myšlenek :)

Jsem člověk, kterému byla víra předána skrz rodiče. Nevím, jaké to je dostat se k víře v dospělosti, ale myslím si, že tito lidé si dar víry uvědomují více.

Když jsem byla menší, vnímala jsem bohoslužby, modlitby, atd. spíš jako určitou povinnost nebo i jako něco, co k patří k dennímu režimu.

Jak to vnímám teď? Z těchto dřívějších ,,poviností" se vyklubaly denní zážitky s Někým, komu můžu vše svěřit a On mě v tom nenechá, možná mám někdy pocit, jakoby mě na pár těžkých chvil opustil, ale to mi napomůže ještě víc se k Němu obracet aneb, když nám teče do bot, tak se nejvíce utíkáme k Bohu :)

Vratím se však k otázce, která mě donutila takto uvažovat.

Protiřečila bych si, kdybych řekla, jak za tento dar zaplatíme, poněvadž dar je dar a ne nic, za co bychom měli platit. Přesto, když dostanu dárek, tak je správné poděkovat. Čím poděkuji? Co by si tak Dárce mohl přát? Toť otázka :). Každý si musí odpovědět sám, podle svého svědomí a možností.

Můžou to být modlibty, mše, adorace - tohle všechno. Já bych jen chtěla říci, co pomáhá nejvíc mně - trpět ..

Pán Ježíš taky trpěl, ale v jeho oběti se mu nikdo nevyrovná:

,,Nikdo, nikdy nedá větší oběť, než nám dal z lásky Bůh. Dal nám svého jediného Syna Ježíše Krista."

Ale připodobňovat se mu můžu. Chci. Ať je to jakákoli oběť, že vydržím to, co mě nebaví, pouť, nespravedlnost vůči mně, klečet i když už nemůžu a hrozně mě bolí kolena, po nesouhlas a problémy s kamarády ..

To vše chci obětovat ..

Protože Ty Pane za to stojíš ..

Díky za dar víry :)